Blog Hlineckého spolča alias postřehy, články, všechny možné texty, které mají cokoliv společného s Hlineckým spolčem :)

Příprava na Paschu Ježíše Krista 1.

Pro Animátory :) 

Nevím zdá si ještě někdo vzpomene na setkání pro animátory, které se konalo 20.12.2008? Zúčastnilo se toho setkání 15 - 20 lidí, kteří máji zájem o prohlubováni svého křesťanského života a to ne jen pro vlastní radost a růst, ale také pro druhé - se zájmem o to, aby bylo z čeho dávat těm druhým.

Bylo to první setkání, které otevřelo celý cyklus zaměřený na poznání tajemství spásy Ježíše Krista, a kterýž to cyklus má vyústit na velikonoce akcí: slavnostní večeří, která bude věrnou kopií židovských velikonoc - Pesach (Paschy, jiný název: Seder). Mělo ono za úkol prezentovat tematiku a pozvat nás k setkání se Slovem Božím. Bylo to pozvání poněkud rozsáhle (celá hodina!), ale nyní to už bude - věříme - "z kopečka".

Na tom setkání jsem se dopustil hrubé chyby: řekl jsem, že brzy podklady oskenují a umístím je na netu. Tím jsem omezil horlivost a urazil šikovnost Animátoru. Omlouvám se a slibují, že se to nikdy nezopakuje.

Tímto také oznamují, že každý, kdo bude připravovat další setkání, bere na sebe starost, aby všechny podklady převedl do elektronické podoby a zajistil jich prezentaci na tomto webu.


 

Podklady z prvního setkání 

O STARÉM ZÁKONĚ


[...] Nyní budeme se zabývat otázkou, která je ze všeho nejdůležitější: co je v Starém Zákoně podstatné, v čem spočívá jeho poselství, co můžeme považovat za jeho jádro. A nad tím bychom se měli zamyslet dnes. [text jsem mírně parafrazoval - sleepy]

  Není to snadná otázka. Odpovědi na ni se mohou velice různit. Někdo bude třeba hledat jádro Starého zákona v příkazech či přímo v návodech, jak poslouchat Boha. Někdo jiný třeba zase v tom, co nám říká o budoucnosti a jak se na ni připravit. Někdo může položit důraz na mesiášská čili kristovská zaslíbení, která se naplnila v Novém zákoně. Tak je třeba se rozhodnout. A tu se jako východisko nabízí sledovat, co bylo ve Starém zákoně podstatné a ústřední pro ty, kdo jej psali a dále předávali, nakolik je nám to jen možné zjistit.

  Zcela základní zvláštnost Starého zákona spočívá v tom, že představuje celou zachovanou literaturu společenství, které si říkalo Izrael či později Židé. Toto společenství se odhodlalo nepředávat a nešířit, neopisovat a netradovat nic než to, co zcela jednoznačně svědčilo o Bohu. Dodejme: o Bohu zvláštním, svrchovaném, či cizím slovem transcendentním, to jest takovém, který přesahuje čili latinsky transcenduje každou lidskou představu o něm a který nadto prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zvládnout, zneškodnit, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, podrobit si. Takovému úsilí ovládat Boha či božské síly se v odborném teologickém názvosloví říká magie. Celá Bible je výrazně protimagická, to znamená hájí a prosazuje Boží svobodu a svrchovanost. Ale zároveň i Boží dobrovolný, nevynucený zájem o člověka, tedy Boží smilování a lásku k jeho stvoření.

  Jak je to možné, zeptáte se právem. Kde k tomu toto společenství vzalo odvahu a rozhodnost, důslednost a neoblomnost? Zřejmě toto společenství muselo něco - třeba nějaká jedinečná zkušenost - nebo někdo, třeba shůry - pohnout k tomu, že bylo jako celek odhodláno vnímat sama sebe jen v rámci vztahu k tomuto Bohu. Nezajímalo se o sebe jako o takové, ale jen o sebe sama před Bohem. Ani o Boha se nezajímalo jen teoreticky, tedy jaký je sám v sobě, nýbrž jaký je ve vztahu k těm, s nimiž vstoupil do zvláštního svazku. Tento svazek se nazývá tradičním výrazem smlouva. Naše slůvko smlouva není dosti výstižné. Nejde jen o jakou takous právní dohodu. Jde o bytostný vzájemný závazek, jímž Bůh -Hospodin - sám sebe zavazuje, že bude Bohem tohoto lidu, a lid se v odpovědi na to zavazuje, že bude lidem tohoto Boha, jen jemu bude patřit a nezačne si nic s žádnými jinými bohy nebo těmi, kdo se za ně vydávají. Od časů proroka Ozeáše, který působil někdy kolem roku 750 před Kristem, se tento vztah Hospodina a Izraele obrazně popisoval jako obdoba vztahu manželského: Hospodin je duchovní manžel starozákonní církve čili dcery Izraelské, která mu má být věrná. Tuto věrnost a poslušnost vyjadřuje Boží Zákon, v něm pak nejzřetelněji Desatero Božích přikázání. Jeho základem je první přikázání, které zakazuje Božímu lidu ctít jiné Bohy než Hospodina. To, co se dnes mnoha lidem jeví jako nesnášenlivost, má však hluboké důvody: znamenalo by to totiž rozložit jedinečný vztah oddanosti, lásky a důvěry, který zevnitř zceloval i životní sloh Izraele a činil ho odolným proti průniku mravního rozkladu, spojenému nedílně s pověrami a kulty jeho předchůdců a sousedů.

  Hospodin si tedy volá svůj lid především k poslušnosti. Ale zde může zase vzniknout nové nedorozumění, totiž zdání, že Bůh Izraele, Hospodin, je jakýsi svévolný a svémocný tyran, který má radost z toho, když před ním jeho otroci sklánějí hřbet a bez odmluvy plní jeho vůli. Ve skutečnosti je to docela jinak. Na začátku všeho je Hospodinova láska, to on sám si vyvolil tento lid a chce si jej opatrovat pro sebe. Proto si jej k poslušnosti nezavazuje příkazem, nýbrž dobrodiním, tím, co pro tento lid udělal. Všecka poslušnost Izraele nemá být ničím jiným než podobou jeho vděčnosti vůči laskavému Hospodinu.

  Nejzřetelněji to ukazuje začátek Desatera. To nezačíná příkazem, nýbrž poukazem na to, kdo tu mluví: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroků. Prokázal jsem ti dobrodiní, uvedl tě do svobody. A tato svoboda má pravidla. Bez nich se ti právě tato svoboda začne ztrácet. Ocitneš se v područí nejdříve svých nemoudrých tužeb a pak i těch, kdo jsou okolo tebe a nemyslí to s tebou dobře. Jako by Desaterem Hospodin Izraeli říkal: Můj zákon - to je cesta do svobody. Bez něho skončíš v bezcestí svévole a v zajetí hříchu.

  Hospodin, Bůh smlouvy, si chce svým zákonem vést svůj lid k sobě. Jenže lid na této cestě stále znovu selhává, klesá, ba uhýbá od ní. Bůh si s ním znovu a znovu dává práci. Sklání se k němu, je mu blízko. A to je obsahem a smyslem i Božího jména. V češtině jsme už od staroslovanských časů našich prvních věrozvěstů zvyklí užívat jako Božího jména slůvka Hospodin. Znamenalo původně hospodáře, ovšemže nejvyššího, nebeského. Ale v celých našich dějinách se ho užívá jen o Bohu. Jeho podkladem v původním hebrejském znění Starého zákona je známý čtyřpísmenný znak jhvh, zvaný odborně tetragram. Tetra znamená řecky čtyři, gramma je písmeno. Od zničení chrámu už Židé tento tetragram nikdy nevyslovovali, z veliké úcty, aby nebrali Boží jméno nadarmo, jak je zmíněno v Desateru. Snad se vyslovovalo Jahve, ve starší době možná Jaho nebo Jahu. Jistě víme jen, že se nevyslovovalo Jehova - tato výslovnost vznikla mezi lidmi, kteří neuměli hebrejsky a spojili omylem souhlásky jhvh se samohláskami zcela jiného slova, které znělo adonaj, t.j. Pán, a Židé je vyslovovali tam, kde je v hebrejské znění uveden onen posvátný čtyřpísmenný znak.

  O původu tohoto jména dodnes vedou odborníci spor. Někteří mají za to, že se poprvé ozvalo až ve starém Izraeli. Jiní říkají, že je Izrael přejal odjinud a jen je upravil nebo mu dal novou náplň. Spor není ukončen. Ale mnohem důležitější nežli původ tohoto Božího jména je jeho význam, tedy to, jak mu starý Izrael rozuměl. A o tom spor není, to máme zachyceno zcela jednoznačně v Druhé knize Mojžíšově čili Exodu 3,14. To je velmi významné místo Starého zákona, zastavme se u něho na okamžik. Mojžíš pase ovce svého tchána na hoře Oreb. Vidí ohnivý keř, jde k němu a slyší hlas, který jej oslovuje jménem a ukládá mu, aby šel do Egypta a vyvedl odtud Izraele. Mojžíš rozpoznává, že k němu mluví Bůh, ale svůj úkol nejdříve odmítá. Říká: kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta? Na to mu říká Bůh: Já budu s tebou! Avšak Mojžíš namítá znovu: Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě zeptají, jaké je jeho jméno, co odpovím? - Bůh řekl Mojžíšovi: Jsem posílá mne k vám.

  Průměrný čtenář si tu řekne: Ach tak, Mojžíš, dosud Izraelcům neznámý, se měl před nimi vykázat tím, že také zná jméno jejich Boha a že tedy k nim patří. Ale věc má mnohem složitější pozadí. Ve starověku a částečně ještě i ve středověku panovala představa, že je nutno znát správné jméno boha nebo i démona, aby mohl být přivolán na pomoc nebo zase odeslán pryč, jak je zapotřebí. Proto staré čarodějné knihy bývaly plné jmen démonů. Z podobného myšlení vychází i Mojžíšova námitka. Až k nim přijde, Izraelci mu řeknou: A znáš ty vůbec jméno toho Boha, z jehož pověření přicházíš, abys ho mohl podle potřeby zavolat na pomoc a vůbec ovládat tak, jak si to budeme my přát? Na tuto naznačenou, ale nedořečenou výhradu Mojžíšovu, odpovídá Hospodin zvláštním způsobem: zjevuje sice Mojžíšovi své jméno, ale význam tohoto jména ukazuje, že jde o Boha neuchopitelného a nemanipulovatelného, který sice bude se svým lidem, ale tehdy a tak, jak bude chtít on sám, a ne tak, jak si ho bude lid po svém zpřítomňovat přivoláním. Vyplývá to z hebrejského znění tohoto místa. Sloveso, které se tu překládá „být", znamená v hebrejštině spíše „stávat se", nebo ještě zřetelněji „být působivě přítomen". Tak by přesnější překlad podle smyslu zněl: Jsem ten, který se stává přítomným, který je působivě přítomen, totiž z vlastního rozhodnutí a vlastní iniciativy, nepřičarováván a nepřivoláván člověkem. Tím se tu říká veliká věc: Bůh, totiž ten pravý a živý, o němž mluví Bible, není bůh na zavolanou, ale je nám blízko, ba přítomen už dávno před tím, než jsme to sami poznali a než jsme o to začali stát. Jeho smilování a láska, jeho blízkost a zájem o nás, nejsou podmíněny výkony z naší strany, nemusí být nejprve zpřítomňován slovem či obřadem. Zvěstované slovo či symbolický úkon nás ovšem o jeho přítomnosti ujišťují, ukazují nám ji, ale nepodmiňují ji a nevytvářejí. Hospodin prostě není Bůh v lidských rukou, nýbrž my všichni, Izrael kdysi v Egyptě a my dnes v dnešním světě, jsme v jeho rukou. Takže Mojžíše do Egypta posílá Bůh člověku už blízký, Izraeli už přítomný. To je vlastní a původní smysl hebrejské vazby ehjé ašer ehjé, kterou se tu vysvětluje smysl a význam jména Hospodin.

  Slůvko Jsem" či Jsoucí" se ovšem vykládalo ještě jinak, třeba jako „Vždy jsoucí" a tedy věčný, nebo Jsem, co jsem", tedy tajemný a nepoznatelný. To vše jsou výklady, které sice mohou souznít, ale jsou pozdější, druhotné, je možné je připojit jen na okraj základního významu, který vypovídá o svrchované a působivé Boží přítomnosti. Od tohoto významu už není daleko k jinému důležitému jménu, které čteme u proroka Izaiáše 7,14: „Proto vám dá znamení sám Panovník. Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jménu Immanuel, to je S námi Bůh:" Hebrejsky imma= s, nu =my, námi, el = Bůh. A toto jméno najdeme v Novém zákoně hned v jeho první kapitole, totiž v evangeliu podle Matouše l,22n: „To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka: Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel..." Společnou zvěstí Starého i Nového zákona tedy je především to, že Bůh je nám blízko, mnohem blíž, než většina lidí tuší nebo připouští. Ať už je nám blízko tím, co říká ve svém jménu Izraeli, nebo tím, co koná ve svém synu Ježíši Kristu. Právě tato Boží blízkost, Boží sestupování s výšin k nám, Boží sklánění se k člověku, je nejvlastnějším těžištěm celé Bible a společným jmenovatelem Starého i Nového zákona.

  Na radostnou zvěst odpovídal Izrael odedávna vyznáním. Celá Bible, celý Starý a Nový zákon, je vlastně velikým vyznáním víry. Kdybychom si jejich vyznání chtěli co nejvíc zjednodušit, mohli bychom říci: Svědkové ve Starém zákoně vyznávají: „Hospodin je Bůh!". A svědkové Nového zákona: Ježíš je Kristus!" Starověký člověk se neptal, zda-li Bůh je či není. Ptal se, který Bůh je pravý a který falešný. A na to dává Starý zákon zřetelnou odpověď. A podobně bylo starověkému člověku jasné, že potřebuje nějakou pomoc, pomoc shůry, vysvoboditele. Ale zase byla otázka: „Který je pravý?" A Nový zákon říká: Ježíš."

  V samotném Starém zákoně ovšem najdeme řadu širších, rozvinutějších vyznání, která bývala recitována při různých významných chvílích a zvláště ovšem při bohoslužbách. Jedno z nejvýznamnějších se odborně nazývá „Malé dějinné Krédo" (credo = latinsky vyznávám) a je zapsáno v knize Deuteronomium 26,5-10. Je na něm pozoruhodné, jako i na řadě dalších podobných vyznání, že stručně shrnuje příběh o vysvobození z Egypta. To znamená: připomíná především Boží skutky, Boží dobrodiní, která se stala Izraeli a která jej vedou k vděčné poslušnosti. Tak ukazuje, co už jsme si řekli: Bůh nás k poslušnosti neváže literou zákona, ale prokázaným dobrodiním. To vyznání zní doslova: Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova, sestoupil do Egypta a s hrstkou lidí tam pobýval jako host. Tam se stal velikým a zdatným národem. Ale Egypťané s námi zle nakládali, trýznili nás a tvrdě zotročovali. Tu jsme úpěli k Hospodinu, Bohu našich otců, a Hospodin nás vyslyšel, shlédl na naše pokoření, plahočení a útlak. Hospodin nás vyvedl z Egypta pevnou rukou a vztaženou paží, za veliké hrůzy, se znameními a zázraky, a přivedl nás na toto místo a dal nám tuto zemi, zemi oplývající mlékem a medem. Nyní tedy, hle, přinesl jsem prvotiny z plodů role, kterou jsi mi dal, Hospodine. - Ze závěru tohoto vyznání je zřejmé, že se recitovalo, když Izraelci přinášeli oběť prvotin.

  Vedle těchto vyznání příběhem, která jsou zřejmě starší a původnější, však najdeme ve Starém zákoně i taková vyznání, která na první pohled připomínají věroučný článek či dogmatickou definici, Jsou to však spíše chvalořečení. Najdeme je i u proroků, třeba u Jeremiáše 10,10: „Hospodin je Bůh pravý, je Bůh živý a král věčný, před jeho hněvem se chvěje země...". Ale nejvýznamnější z takových vyznání, které se stalo ústředním vyznáním židovstva až dodnes, je takzvané Šema. Šema znamená hebrejsky Slyš! Jde o oddíl, zapsaný v knize Deuteronomium čili Páté Mojžíšově 6,4-6: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci." To je známé slovo, Ježíš je cituje, když připomíná dvojjediné přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Jeho první věta, že Hospodin je jen jeden či jediný, se vykládala jako základní proklamace jednobožství čili monoteismu. A říkalo se, jaký to byl velký pokrok, když starý Izrael objevil, že Bůh je jen jeden, a překonal tak nižší vývojové stádium mnohobožství čili polyteismu. Tak jednoduché to určitě není. Záleží na tom, jak rozumíme slůvku monoteismus. Biblický monoteismus rozhodně nevznikl matematickou redukcí polyteismu. Naopak, základní pro Izraele byla zkušenost s Hospodinem jako Bohem jedinečným, a původní smysl citovaného vyznání je vyjádření Boží jedinečnosti. Takže v Bibli je Boží jedinost, chcete-li monoteismus, způsobem, jak se vyjadřuje a opisuje Boží jedinečnost. Izrael věděl dobře a ví to každý pečlivý a přemýšlivý čtenář Bible, že Boha nelze poměřovat měřítky odvozenými z naší kategorie biologického individua. Jinak řečeno, Bůh je mnohem víc než „já", proto tam, kde se ve Starém zákoně mluví v hebrejštině o pravém Bohu, tedy Hospodinu, užívá se slůvka Bůh gramaticky v množném čísle. Toto množné číslo už ve Starém zákoně naznačuje to, co mnohem později křesťanská církev vyjádřila učením o Trojici: že Bůh je Otec, Syn a Duch svatý. Už Starý zákon ví, že v Bohu je obecenství, a tak Bůh přesahuje naše „já" i naše „my", a vlastně vůbec všechno, co si o něm umíme představit. Ani Bible nám o Bohu neříká všechno. Říká nám, o něm jen tolik, kolik potřebujeme k tomu, abychom šli jeho cestou, mohli setrvávat v jeho blízkosti a došli k tomu cíli, který nám připravil ve své lásce.

  Starý zákon a vlastně Bible celá tedy není knihou, která by odpovídala na všechny naše otázky. Mnohé z nich jsou totiž velice hloupoučké, asi jako když se dítě ptá, chodí-li sluníčko spát na louku nebo do postýlky. Ale říká nám toho dost, abychom věděli, komu patříme, kdo nás opatruje a vede, i když ho nevidíme a nevnímáme, a proto abychom tu žili život naděje a radosti, který neústí do nicoty a marnosti, ale vede do věčného domova u Otce: Jan 14,1-3: „Nermutiž se srdce vaše. Věříte v Boha, i ve mne věřte. V domě Otce mého příbytkové mnozí jsou. Byť nebylo, pověděl bych vám. Jdu, abych vám připravil místo." 

 

*** zdroj zveřejním jakmile dostanu zpět brožurku, z které se to skenovalo (nepamatují si přesně titul). 

**** ...jo, a děkují moc ZdNo za oskenování textu!!!

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona