Blog Hlineckého spolča alias postřehy, články, všechny možné texty, které mají cokoliv společného s Hlineckým spolčem :)

Příprava na Paschu Ježíše Krista 2.

    Dějiny patriarchů

     

Široký universální obzor biblických pradějin se na konci Gen 11 zužuje Šémovým rodokmenem na Abráma. Od 12. kapitoly se začíná vyprávět jeho příběh a tím začínají vlastní dějiny spásy. „Postavou Abrahámovou začíná vlastní historické údobí v dějinách hebrejského národa“ (Cyrus H. Gordon). Do světových dějin, které po stavbě babylonské věže biblický autor zdánlivě pouští ze zřetele, je vložen nový počátek. Bůh zahajuje novou iniciativu. Soustředí se však na jednoho člověka, kterému adresuje své slovo, kterého povolává, od kterého očekává víru a poslušnost, kterému dává první zaslíbení a s kterým uzavírá smlouvu. Na jeho potomcích Izákovi, Jákobovi a Josefovi, ostatních patriarších, se ukazuje, jak je Bůh věrný těmto svým zaslíbením.

Význam vyprávění z dob patriarchů není jen historický, ale též výchovný a formační. Zájem biblického autora není čistě dějepisný, ale jde mu o uvědomení si kořenů, z jakých vyrůstá jeho lid, aby tak pochopil jeho pravou identitu. Dějiny patriarchů, tak jak jsou zaznamenány v knize Genesis, vůbec nejsou čistou historickou dokumentací pradávných událostí, ale jsou hlásáním velikých skutků Božích, které vykonal pro svůj lid od samých počátků jeho dějin. Tyto texty tedy nereprodukují otrocky staré ústní tradice, jdoucí snad až k patriarchům samotným, ale podávají nám původní tradice pochopené a vyložené na základě pozdějších náboženských zkušeností, zvláště z doby proroků. Tím se však nechce popřít jakýkoli historický základ těchto tradic. Historičnost těchto vyprávění je ovšem velmi problematická. Mezi odborníky nepanuje souhlas ohledně datace jednotlivých patriarchů. Můžeme však alespoň přibližně tuto dobu umístit mezi r. 2000-1700 př. Kr., do pohnuté doby stěhování semitských kmenů. Někteří úplně zpochybňují historickou existenci praotců nebo aspoň historičnost příběhů, které jsou o nich v Bibli vyprávěny. Naše skepse však nemusí být neomezená. I když je pravda, že kromě Bible žádná starověká literatura okolních národů nezná Abraháma, Izáka, Jákoba nebo Josefa a že biblické zprávy jsou původní tradice, které však krystalizovaly po staletí a svou konečnou podobu dostaly až za tisíc a více let, přece historie a zvláště archeologie ukazují, že historicko-kulturní rámec, v němž se dějiny patriarchů odehrávají, je věrným obrazem dobové skutečnosti. Patriarchy lze pokládat za polokočovníky, „syny stepi“: neznají chov velbloudů, jako jezdecké či tažné zvíře používají osly, živí se pastevectvím, jejich bohatstvím jsou stáda bravu. Jejich cesty vedou podél řek nebo po okraji pouště, kde se nacházejí vodní zdroje. „Patriarchové v Kanaánu nejsou už kočovníci, ale nejsou ještě ani zemědělci; lze je pokládat za polokočovníky na přechodu k usedlému způsobu života“ (Roland de Vaux).

Dějiny patriarchů líčí nejen počátky existence tradice vyvoleného národa (který vlastně ještě není národem), ale také počátky biblické víry. Bůh patriarchů je nazýván: „Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“. Kdo je tento Bůh? Podle Genese se dá těžko posoudit, jaké byly náboženské představy patriarchů. Konečná biblická úprava starých tradic byla přeformována prorockým duchem, takže tradice byly monoteisticky „vyčištěny“. Přece však stále ještě překvapuje, kolik toho je v dějinách patriarchů podivného a polyteistického. Je možné, že patriarchové nejprve měli svého Boha ochránce, který se lišil od Boha ochránce jiných kmenů (henoteismus). V Gen 31,53 například se s „Bohem Abrahámovým“ konfrontuje „Bůh Náchorův“. Snad i různá jména Boží, která v této části Bible nacházíme, původně byla jména různých božstev. Jsou to El-Šadaj (17,1; 28,3; 35,11; 48,3), El-Eljon (14,18), El-Olam (21,23), El-Betel (28,10-22; 35,7), El-Roi (16,13-14), El Bůh Izraelův (33,20), Penu-El (32,25-33), Děs Izákův (31,53), Silný Jákobův (49,24). Pokud to tak nechápali už sami patriarchové, tak rozhodně konečný redaktor jasně podtrhl, že všechna tato jména jsou různými výrazy pro jediného Boha El. Čistý monoteismus však mohl být výsledkem dlouhého zrání. Přestože patriarchové mohli mít představy o Bohu ještě ne příliš vyzrálé (henoteismus), přece ve skutečnosti uctívali jediného pravého Boha, který se později Mojžíšovi zjevil pod jménem Hospodin, Jahve.

Základním tématem dějin patriarchů je Boží iniciativa, činnost a moc, uplatněné ve prospěch člověka. Bůh má svůj plán. Člověk je povolán, aby s ním spolupracoval. Člověk často není schopen přenechat Bohu chod událostí, chce prosazovat své náhledy, chce používat své prostředky. Bůh ale převrací lidské výpočty a prosazuje svou vůli.

     

    3.1 Abrahám

     

3.1.1 Povolání (Gen 12,1-4a)


O Abrahámovi toho nevíme mnoho, jen místo původu v chaldejském Uru a jména jeho předků. Jeho příběh začíná slovem Božím: I řekl Hospodin Bůh… Bůh se obrací na Abráma svým slovem. Proč právě na něho? Není udán žádný důvod. Je to tajemství. Kdykoli se Bůh zjevuje na světě, zjevuje se zároveň toto tajemství. Bůh se rozhoduje se svrchovanou svobodou, není ke svým rozhodnutím veden žádnými přirozenými motivy, není určován zdola, ze země, jde tedy o čistou milost, která se vyznačuje naprostou jednostranností. Bůh tedy obrací své slovo na Abráma – a od této chvíle existuje Izrael.

Slovo, kterým se Hospodin na Abráma obrací, první slovo Boží, určené tomuto člověku, je požadavek: „Odejdi ze své země…“ Počátek Abrámovy cesty s Hospodinem je vykreslen podle vojenského schématu: Hospodin jako generál vydává své rozkazy a Abrám jako vzorný voják neprodleně poslechne. Má za sebou nechat celou svou minulost, svou rodinu, své přirozené prostředí, svůj domov, své náboženství… Pro člověka s tehdejší klanovou mentalitou, pro vyznavače starobabylónského náboženství, v němž každé město má svého boha-ochránce, je takový krok skokem do nejzazší nejistoty, abychom neřekli přímo do prázdna. Abrám má opustit vše, což se rovná ztrátě dosavadní identity. Bůh ale s takovým požadavkem spojuje velké zaslíbení: „Učiním veliké tvé jméno, požehnám tě. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo tě proklejí. V tobě dojdou požehnání všechny čeledi země!“ Abrám má opustit vše. Za to mu Bůh dává zaslíbení velkého požehnání. Nejde přitom o žádné osobní privilegium. Abrámovo vyvolení – jako ostatně každé vyvolení v Bibli – je v zájmu ostatních, „nevyvolených“. Vyvolení je služebné. Abrám, Bohem požehnaný, se má stát zdrojem požehnání pro ostatní. Požehnání, které má z Abráma vycházet, se netýká jen jeho potomstva, Izraelského národa, ale má svůj universální dosah: na „všechny čeledi země“. Nezapomeňme, že kontextem Abrámova povolání je Gen 1-11, kde se popisovalo stvoření světa a jeho zalidnění.

Zaslíbení, které Bůh dává Abrámovi, je dvojí: země a potomstvo. V Gen 15,1 Hospodin dále slíbí ochranu: „Nic se neboj, Abráme, já jsem tvůj štít…“ A v Gen 17,8 se objevuje první část formule Smlouvy: „A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kanaánskou. A budu jim Bohem.“ (Celá formule Smlouvy, tak často opakovaná v Bibli, zní: „Já jim budu Bohem a oni budou mým lidem“).


3.1.2 Smlouva (Gen 15)


Abrám dostává od Boha ujištění o jeho ochraně a přízni. Ten však má v srdci stále nezodpovězenou otázku: dostal zaslíbení potomstva, které ale stále nikde není. Bude snad jeho dědicem adoptovaný otrok Eliezer? Hospodin odpovídá jen ujištěním, že Abrámovým potomkem bude jeho skutečný tělesný syn, ukazuje na hvězdy jako na obraz početnosti Abrámova potomstva a znovu potvrzuje zaslíbení země. Pří této příležitosti Bůh uzavírá s Abrámem první historickou Smlouvu (ta Noemova byla ještě prehistorická).

Téma Smlouvy (Berît) je jedno z necentrálnějších ve Starém zákoně (svého naplnění dosáhne v Novém zákoně). Je třeba si uvědomit, že slovo „smlouva“ zde nemůžeme chápat ve stejném významu, jak ho chápeme my dnes. U nás jde o dohodu, ke které se rozhodnou dvě nebo více stran, svobodně se zavážou jedni druhým a na základě tohoto vzájemného závazku pak mají vůči sobě určitá práva a povinnosti. Ve starém Orientě bylo vícero druhů smluv. Jeden byl stejný jako ten náš: smlouva mezi stranami sobě rovnými. Existovala ale též smlouva mezi nerovnými stranami, a to v několika provedeních: buď jako závazek ze strany nadřazeného či silnějšího, který se zavázal chránit slabšího, ovšem jistě ne bez vlastních výhod; nebo tento silnější přinutil slabšího k závazku, aniž by se sám ze své strany k něčemu zavazoval; nebo slabší strana žádala o ochranu stranu silnější, přičemž se zavazovala vůči této straně smlouvou…

Pro uzavření Smlouvy s Abrámem si zde Hospodin poslouží tehdy běžným rituálem, známým z mimobiblických textů. Šlo o jakési podmíněné sebeprokletí, které na sebe strhával ten, kdo se smluvně zavazoval, v případě, že by smlouvu nedodržel. Rozpůlené kusy zvířat se položily proti sobě v určité vzdálenosti, takže mezi nimi vznikl jakýsi průchod. Strana, která se ve smlouvě zavazovala, prošla mezi těmito rozpůlenými kusy zvířat a pronesla: „Jako tato zvířata jsou rozsekána na kusy, tak ať se stane i mně, pokud nedodržím, k čemu se zavazuji.“ Co zde v Gen 15 zaráží, je, že celý rituál se odehraje, zatímco Abrám spí. Ne on, člověk, ale Hospodin, symbolicky přítomný v ohnivé pochodni, prochází mezi kusy zabitých zvířat. On, Hospodin, silnější a nadřazenější, nezavazuje člověka, ale zavazuje sám sebe! Smlouva, kterou zakládá, je naprosto jednostranná. Bůh se zavazuje, člověka nezavazuje k ničemu! Člověk je úplně pasivní, spí! Teprve až když je po všem, oznamuje Hospodin Abrámovi obsah Smlouvy: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, k řece Eufratu…“ (v. 18). Obsahem Smlouvy je dar země, který už nastal právě uzavřenou smlouvou, přestože Abrámovo potomstvo ještě neexistuje. V hebrejštině je tento paradox ještě umocněn tím, že sloveso není v přítomném čase („dávám“), ale v minulém: „dal jsem“. Obsahem jednostranné smlouvy, ke které se sám Hospodin zavázal vůči Abrámovi, tedy je: „Tvému potomstvu (dosud neexistujícímu) jsem dal tuto zemi.“


3.1.3 Izmael (Gen 16), obnovení Smlouvy, nové jméno a znamení obřízky (Gen 17)


V Gen 15,6 byl o Abrámovi pronesen velmi pochvalný výrok, který se týkal jeho reakce na příslib potomstva ze strany Boží: Abrám Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. Přes tuto víru, pro níž se mu dostalo takového uznání ze strany Boží, i Abrám je kolísající člověk. Na ponoukání ženy Sáraj „pomůže“ naplnění Božího zaslíbení (Gen 16): v souladu s tehdejším morálním kodexem zplodí potomka z Hagary, otrokyně Sáraje. Služka porodí dítě na klín své paní, jež ho tímto adoptuje. Z tohoto spojení vzejde syn Izmael, kterého však Hospodin neuzná jako zaslíbeného potomka. Stane se však praotcem Arabů.

V Gen 17 Hospodin obnovuje smlouvu s Abrámem: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím… Já jsem! A toto je moje smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů.“ Nejde o nějakou novou smlouvu, ale o potvrzení či obnovení té, kterou se Hospodin vůči Abrámovi zavázal už v Gen 15. Zde navíc Abrámovi mění jméno: „Nebudeš se už nazývat Abrám; tvé jméno bude Abrahám. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů.“ Dát někomu jméno znamená ukázat svou vládu nad ním (Adam pojmenovával zvířata!). Znamená to také vyjádřit jeho identitu, dotknout se srdce jeho osobnosti. Změnit někomu jméno znamená změnit mu identitu, určení, převzít nad ním vládu. Abrahám se stává Božím vlastnictvím, je určen k jeho plánům: stane se praotcem hlučících pronárodů. Obřízka jako znamení smlouvy má rovněž symbolizovat tuto patřičnost Abraháma a jeho potomků Bohu: jejich tělo je označené. Zároveň obřízka znamená nezrušitelnost Smlouvy.


3.1.4 Zkouška víry (Gen 22)


Poté, co se Hospodin zjevil Abrahámovi při božišti Mamre v podobě tří mužů a slíbil mu, že do roka bude mít syna (Gen 18,1-15), Sára konečně svému muži porodila vytouženého syna Izáka (Gen 21). Hospodin však Abraháma vystaví nejtvrdší zkoušce: má obětovat na hoře Moria tohoto svého syna. Čekal na jeho narození plných 25 let, věřil, že ho dostane, že z něho vzejde veliký národ. Toho má zabít! To ho přivádí na pokraj důvěry v Boha. V této zkoušce nejde jen o to, že požadavek Boží se staví nad otcovskou lásku, ale Abrahámova víra je vystavena otevřenému rozporu: nachází se mezi dvěma slovy Božími, která si vzájemně odporují: z Izáka vzejde početné potomstvo – Izák bude obětován. Abrahám rozpor řeší bezodkladnou poslušností a neoslabenou vírou. Na Izákovu dotěrnou otázku, kde že mají zvíře k celopalu, odpoví Abrahám větou, která prozrazuje, jakého vrcholu se jeho víra odvážila dostoupit: „Bůh si opatří zvíře k celopalu, můj synu!“ (v. 8). List Židům dokonce odhaluje Abrahámovu implicitní víru ve vzkříšení: On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby třebas i vzkřísil mrtvé. Proto také dostal Izáka nazpět i jako předobraz (Žid 11,19).

Vyprávění o oběti na hoře Moria má též svůj teologicko-etický a liturgický zřetel. Už ve starozákonní době spojovali obětování Izáka s obřady a obětními slavnostmi v jeruzalémském chrámě. Podle židovského pojetí byl dokonce jeruzalémský chrám postaven na hoře Moria. V konfrontaci s kananejským kultem, v němž se obětovali prvorození, je navíc Boží zásah z nebe na záchranu Izáka jasným pokynem neobětovat lidi. Beran obětovaný místo Izáka pak teologicky zdůvodňuje obětování zvířat v jeruzalémském chrámě jako Bohem chtěný řád.

     

    Četba: Gen 12,1-4a Povolání Abráma

    Gen 15 Smlouva s Abrámem

    Gen 16 Sáraj a Hagar, narození Izmaela

    Gen 17 Obnovení smlouvy, obřízka

    Gen 18 Abrahámovi hosté, přímluva za Sodomu a Gomoru

    Gen 19 Zkáza Sodomy a Gomory, záchrana Lota

    Gen 21 Narození Izáka

    Gen 22 Zkouška Abrahámovy víry

     

    3.2 Izák

     

V Izákově příběhu jsou patrné náznaky přechodu od kočovnictví k usedlému způsobu života. Je o něm výslovně řečeno, že to byl úspěšný zemědělec (Gen 26,12-14). Vedle Abraháma se ovšem Izák jeví jako osoba méně výrazná. Také příběh jeho syna Jákoba bude dobrodružnější a teologicky významnější. Kromě Am 7,9-16 je Izákovo jméno uváděno vždy ve spojení buď s Abrahámem nebo s Jákobem. Izákův příběh je jakoby „opsán“ z vyprávění o Abrahámovi: Izákova žena Rebeka je stejně jako Sára zpočátku bezdětná; stejně jako Sára před egyptským faraónem (Gen 12,10-20) a pak před gerarským Abímelekem (Gen 20,1-7), tak i Rebeka před filišťanským Abímelekem (Gen 26,7-11) je představena jako sestra svého manžela; podobně jako Abrahám (Gen 21-22-33), i Izák uzavírá smlouvu s Abímelekem (Gen 26,26-33).

Přesto, že Izák ve srovnání s Abrahámem a Jákobem působí spíše matným dojmem, přece zastává nepostradatelné místo v linii zaslíbení. Je dědicem zaslíbení, kterých se dostalo jeho otci Abrahámovi. Není jen pasivním mostem, po kterém přechází zaslíbení a požehnání na příští generaci. Izákova zbožnost se vyznačuje láskyplnou věrností, která vděčně a radostně uchovává a předává zděděné požehnání. Už při oběti na hoře Moria Izák projevil odevzdanou poslušnost. Nešlo jen o oběť Abrahámovu, který měl odevzdat svého milovaného syna, šlo také o oběť sebe sama ze strany Izáka. Už pro židy byl Izák předobrazem mučedníků. V Novém zákoně Pavel v Izákovi vidí předobraz Krista (Gal 3,16). V patristické i středověké křesťanské literatuře je oběť Izáka a jeho nenadálé zachránění předobrazem Kristovy smrti a vzkříšení.


Izák

Kristus

obětní dřevo

hora Moria

poslušnost až k smrti

zachráněn andělem

nevěsta Rebeka

synové Izáka a Rebeky Ezau a Jákob

dřevo kříže

hora Golgota

poslušnost až k smrti kříže

zmrtvýchvstání

nevěsta Církev

Církev z pohanokřesťanů a židokřesťanů


Podobně ale i beran, který nakonec byl obětován, se stává symbolem a předobrazem. Od té chvíle, co Abrahám řekl Izákovi: „Bůh si opatří zvíře k celopalu, můj synu“ (Gen 22,8), slovo o beránkovi už v Písmu nezmlklo: od velikonočního beránka, jehož krev v Egyptě vykoupila prvorozené (Ex 12,1-28), což připomínal každoročně beránek na stole velikonoční večeře, dále přes beránky obětované v jeruzalémském chrámě až k tajuplné postavě Hospodinova Služebníka, který se těší zvláštní Boží přízni, a přece má být potupený, zdrcený utrpením, proklaný a zabitý, a přitom neotevře ústa jako beránek vedený na porážku (Iz 53,7), aby tak svým utrpením ospravedlnil mnohé (Iz 53,11). Jan Křtitel nakonec ukáže na Ježíše se slovy: „Hle, Beránek Boží!“ (Jan 1,36). Pavel píše: Náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován (1 Kor 5,7). A poslední kniha Bible, Zjevení Janovo, též vidí Ježíše jako obětovaného, a přece živého Beránka, který láme pečeti a slaví svou svatbu.

     

    Četba: Gen 24 Žena pro Izáka

     

    3.3 Jákob, praotec Izraele

     

Jákobův příběh se vedle vyprávění o Abrahámovi a Izákovi zdá mnohem méně proniknutý Boží přítomností, spíše se vyjímá „bezmála jako profánní dobrodružný příběh“ (Hubert Junker). Události jsou mnohem méně duchovní a Jákob sám se svou beduínskou vychytralostí nechává tak vystupovat do popředí lidství, že hrozí nebezpečí, „že v houšti málo povznášejících lidských slabostí čtenář ztratí po celé dlouhé kapitoly úplně z dohledu Boha a jeho řízení“ (Gerhard von Rad). Bůh však je přítomen i zde a také se zjevuje, jenom je jeho působení skrytější, tišší a záhadnější. Ve skutečnosti Bůh stojí za vším. Hospodin, Bůh Abrahámův a Izákův, je i s Jákobem, a to i přes všechny jeho lsti a klamy. Bůh je věrný svému zaslíbení, které dal Abrahámovi.

Z literárního hlediska je zajímavé, že se v Jákobově příběhu nejtěsněji proplétají všechny tři vrstvy pramenů (Jahvista, Elohista a Kněžský kodex). Dílem Elohisty je postavení patriarchů do co možná nejpříznivějšího světla (omlouvání jejich nečestného jednání okolnostmi apod.).

Jákobova historie se skládá ze tří velkých celků: Jákob a Ezau, Jákob a Lában, Jákob a Josef. Cyklus „Jákob a Lában“ je přitom vložen do cyklu „Jákob a Ezau“, čímž je čtenář držen v napětí, jak skončí vztah mezi oběma bratry. Příběh s Lábanem pak je oddělen od vyprávění o Jákobovi a Ezauovi dvěma teofaniemi, kterých se Jákobovi dostalo v Betelu (Gen 28,10nn.) a u potoku Jabok při Penuelu (Gen 32,22).


3.3.1 Jákobova lstivost


Od svého narození usiloval Jákob, mladší z dvojčat, která Rebeka porodila Izákovi, o získání převahy nad starším a silnějším Ezauem. Za mísu čočovice vymámil od hladového Ezaua jeho prvorozenectví (Gen 25,27-34) a na slepém otci Izákovi nakonec lstí vyzískal požehnání určené prvorozenému (Gen 27,1-40). Nejinak se zachová k strýci Lábanovi při stanovení mzdy za svou službu u něho (Gen 30,25nn.). Je však též pravda, že Lában zase podvedl Jákoba tím, že mu místo jeho milované Ráchel o svatební noci podstrčil její sestru Leu (Gen 29,15nn.). Nakonec obelstí Jákoba, už starce, jeho vlastní synové, když prodají jeho nejmilejšího syna Josefa do otroctví a otci namluví, že ho rozsápala divoká zvěř (Gen 37,31nn.). Jákob vystupuje jako ten, kdo si jde za svým, kdo chce dosáhnout svého stůj co stůj, a nemá příliš skrupule. Projevil to i v boji s neznámou bytostí u Jaboku (Gen 32,23-31).

Dnešní čtenář Bible se nesmí pohoršit nad nemorálním jednání praotce Izraele. Nemůžeme patriarchy soudit podle naší etiky, vytříbené staletími, prorockým moralizováním, Ježíšovým poselstvím a dvěma tisíci let křesťanství. Patriarchy musíme posuzovat z hlediska jejich prostředí a kultury. V jejich jednání se vyskytuje kočovnická prohnanost a beduínská zchytralost s krajní rafinovaností. Bůh vstupuje do lidských dějin a nemůže tam najít jiné lidi než takové. Jedná právě s těmito pochybnými nástroji a dokáže i skrze ně psát své dějiny spásy. Jákob, který lstí získá Ezauovo prvorozenectví, bude skutečně článkem v řetězci zaslíbení.


3.3.2 Idea Boha v Jákobově historii


Podobně, jako se v dějinách patriarchů setkáváme s ještě málo rozvinutou morálkou, tak také vlastní teologie, tedy představa Boha, je značně archaická, a to navzdory tomu, že konečný redaktor Pentateuchu měl už teologické představy vytříbené hlásáním proroků; ponechal však některé zbytky ze starých tradic, které nám umožní si učinit představy o náboženství patriarchů.

Všechna zjevení Hospodina, kterých se Jákobovi dostalo v zemi Kanaán, se spojují se zcela určitými místy a božišti. Bůh se tak zjevuje takřka jako lokální El: El Betelu (Gen 31,13), El Penuelu (Gen 32,25-33), El Sichemu (Gen 33,20). Podle toho není pochyb, „že v historii patriarchů není rozpor s Kanaánem a kanaánskými kulty“ (Otto Eissfeld) a že stará kanaánská božiště byla zjevením Elohima posvěcena na místa izraelské bohopocty. Také je zřejmé, že v rané době izraelského náboženství ještě neexistoval jednotný kult jako později, zvláště když se jeruzalémský chrám stal výlučným střediskem a prakticky eliminoval všechna ostatní kultovní místa.

Zjevení Hospodina u Betelu (Gen 28,10nn.) má jistou obdobu se stupňovitými stavbami v Mezopotámii. Žebřík, který Jákob viděl, mohl vypadat jako jedno z velkých chrámových schodišť. Slovo sullam, překládané jako „žebřík“, se odvozuje od slovesa salal = nasypat. Nejde tedy o žebřík, ale spíše o nasypané schodiště. Rozdíl je ovšem ten, že zatímco v případě mezopotamských svatyní schodiště stavěl člověk, zde sám Hospodin spojil nebe se zemí.

Významné pro celé následující dějiny je zvláště druhé zjevení, které se stalo u potoka Jabok (Gen 32,23-33). Jákob zde při svém návratu od Lábana do země Kanaán musel podstoupit boj s tajemným neznámým, kterého nakonec Jákob identifikoval jako Boha, odkud také místní název: I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život!“ (Gen 32,30). Jákob s Bohem bojoval po celou noc, aniž mu viděl do tváře, a z boje vyšel ochrnutý v kyčelním kloubu. Přece však zvítězil. Sám Bůh potvrzuje jeho vítězství a na jeho základě mu dává nové jméno: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i lidmi a obstáls“ (Gen 32,29). Tento vzdor a boj Jákobův proti Bohu mu dává jméno – a také jeho potomkům navěky. Jákobova zraněnost dokládá, že vlastním a definitivním vítězem je zde Hospodin. Jákob mu musí říci své jméno, což podle biblického pojetí znamená svěřit do jeho rukou celou svou osobnost. Jestliže mu Hospodin dokonce mění jméno, pak to pro Jákoba znamená, že jeho nynější identita je určena výhradně Hospodinem. Jákobovi však Hospodin své jméno nesdělí, zůstává pro něj zahalen nepřístupným tajemstvím. Penuel znamená „vrchol a obrat ve vývoji starozákonního náboženství“ (Claus Schedl), zde bylo dosaženo nového stupně v pojetí Boha. Jákobova představa o Bohu je nyní obsáhlejší a duchovnější než ta, s kterou se setkal v Cháranu. Při odchodu odtamtud ukradla Ráchel modly svého otce (Gen 31,19), neboť chtěla být pod ochranou svých dosavadních rodinných bůžků. Po Božím zjevení u Jaboku cestou k Betelu dal Jákob rozkaz: „Zbavte se cizích bohů, které máte mezi sebou!…“ Odevzdali tedy Jákobovi všechny cizí bůžky, které u sebe měli, i všechny náušnice a Jákob je zakopal pod posvátným stromem u Sichemu (Gen 35,2.4). Měli přerušit spojení s dřívějšími bohy, jejichž ochranu si zajišťovali amulety.

V Jákobově duchovním příběhu tedy pozorujeme jednak stopy staré religiosity (místní kulty), ale také obrat k něčemu novému, který je vyjádřen zavrhnutím rodinných bůžků. „Jákob je důležitým, ba rozhodujícím mezníkem na cestě k očištěnému a universálnímu pojetí Boha doby pozdější, především doby prorocké. Tohoto stupně představy o Bohu bylo třeba dosáhnout, aby byly možné další stupně Božího zjevení, jež se udály Mojžíšovi (Ex 3,1-6) a na hoře Sinaji (Ex 19,16nn.)… Bůh vyjevováním své podoby člověka nijak nezaskočil. Spíš se přizpůsobil jeho chápavosti a takřka čekal, až bude člověk ve svém duchovním vývoji připraven a schopen udělat další krok v poznání jeho tajemství.“1


3.3.3 Jákob, praotec dvanácti izraelských kmenů


Jákobův význam pro celé následující dějiny vystihuje jednak jeho jméno, kterým se nazývá celý národ, totiž Izrael, jednak skutečnost, že právě Jákob je považován za otce dvanácti patriarchů, v nichž má svůj původ dvanáct izraelských kmenů. Podle biblického vyprávění v Gen 29,31-35; 30,1-24; 35,16-26 je těchto dvanáct patriarchů syny Jákoba, které měl se svými dvěma ženami Leou a Ráchel a – pro jejich dočasnou neplodnost – s jejich služkami Bilhou a Zilpou.


Synové

Jákobovi

    matka

    Ruben

    Šimeon

    Levi

    Juda

    Lea

    Dan

    Neftalí

    Bilha,

    Ráchelina služka

    Gad

    Ašer

    Zilpa,

    Leina služka

    Isachar

    Zabulón

    Lea

    Josef

    Benjamín

    Ráchel

     

Výčet dvanácti Jákobových synů může být z historického hlediska dodatečný pokus o vyložení původu a soudržnosti dvanácti kmenů izraelského národa. „Pojmy syn a příbuzenstvo jsou ve starém Orientě velmi pružné. Snadno se stane, že se spojí v jeden rodokmen velkorodiny a kmeny, které vstoupily do úzkého styku prostřednictvím společného semitského původu, osudového společenství nebo nějakých sociálních či kulturních vztahů. Jistě zde jde o velmi složitý proces, jehož nitky se dají těžko rozmotat. Z toho ze všeho vyplývá, že tradice tento složitý historický proces uvedla na nejjednoduššího jmenovatele – na historii rodiny“ (F. van Trigt).2


Četba: Gen 25,19-34 Narození Ezaua a Jákoba

Gen 27 Lstivě získané požehnání

Gen 28,10-22 Vidění žebříku v Betelu

Gen 29 Jákob u Lábana

Gen 32,23-33 Jákobův zápas s Bohem


1 A. Läpple, Úvod do Starého zákona, Česká katolická charita Praha 1972, str. 127.

2 Citace převzata z A. Läpple, Úvod do Starého zákona, str. 125.

-----

fragment skriptu

BROŽ, V: Biblistika, II - Starý zákon - http://www.diecezehk.cz/bakalari/texty/biblistika-SZ.doc

Sdílet

Komentáře

little-claire Spolčo animátoři 28. 3. 2009<br />
Boží jméno, putování Izraele pouští, dar zákona a Smlouva<br />
Vraťme se k zaslíbení Abrahámovi:<br />
Jaká zaslíbení dostal Abrahám od Hospodina?<br />
- vzejde z něho veliký národ, potomstvo bude početné jako hvězdy na nebi<br />
- bude sídlit v zemi Kanaán<br />
- Hospodin bude jim Bohem a oni budou jeho lidem<br />
O tom, jak plní Hospodin vůči Abrahamovu lidu poslední dva přísliby, hovoří právě knihy Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium a Jozue. <br />
Exodus, vyjití, je velikou událostí, kterou začne existovat Izrael jako samostatný lid, jako lid Boží. Hospodin zjevuje své jméno, uzavírá s lidem smlouvu na Sinaji, kterou se Izrael navždy stává Božím lidem. Izrael se dále formuje na poušti při čtyřicetiletém putování. Zakouší, jak se o něj Hospodin stará, reptá proti němu, hřeší, poznává důsledky svého jednání. Před vejitím do země zaslíbené Mojžíš umírá a Jozue vede lid do dál do Kanaánu.<br />
• Boží jméno Ex 3, 13-15<br />
Výňatek ze skript P. Vojtěch Brože:<br />
„Když Bůh posílá Mojžíše, aby vyvedl jeho lid z Egypta, ten se zdráhá a žádá od Boha jako legitimaci svého poslání Jeho jméno. A Bůh zjevuje své jméno. Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“ Bůh dále Mojžíšovi poručil: „Řekni Izraelcům toto: ‚Posílá mě k vám Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.‘ To je navěky mé jméno, jím si mě budou připomínat od pokolení do pokolení“ (Ex 3,13-15). <br />
Jméno izraelského Boha je JHWH. Historicky snad to jméno pochází od kočovných kmenů, které Mojžíš poznal za svého pobytu na poušti. Zde se však toto jméno stává označením pro Boha, kterého Izrael poznal při Exodu. Je to jméno Boha-Osvoboditele. Jméno JHWH, jehož původ a původní význam zůstává nejasný, je zde vyloženo pomocí slovesa „být“: JSEM, KTERÝ JSEM, ’ehjê ašer ’ehjê. Co je jeho smyslem? Pro jeho správné pochopení je třeba si nejprve uvědomit skutečnost, že význam slovesa „být“ v hebrejštině není úplně totožný s jeho významem v západních jazycích. Řecké ’einai, „být“, je statický ontologický pojem, zatímco hebrejské hajâ znamená: existovat, tvořit se, uskutečňovat se, být činný, být ve vztahu, být nablízku, být při někom, žít s někým, jednat pro někoho; je to pojem dynamický a aktivní. Boží jméno JHWH tedy vyjadřuje nikoli Boží podstatu, ale Boží vztah k Izraeli, jeho angažovanost ve prospěch lidu, který si Bůh sám vyvolil. Když Bůh zjevuje své jméno, nedává tím do rukou člověku svou podstatu, aby jí člověk mohl manipulovat podle své zvůle. Bůh se jen zavazuje, že bude se svým lidem, že se pro něj bude angažovat. Zjevuje ze sebe jen to, co se týká lidu, nezjevuje celou svou podstatu. Člověk nemůže vlastnit jméno Boží, neboť to by znamenalo mít nad Bohem moc. Boží jméno je odpověď na Mojžíšovu žádost znát toto jméno. Je to odpověď a zároveň to je odmítnutí odpovědi. JHWH je skutečné jméno Boží, kterým bude izraelský Bůh přednostně nazýván; ve Starém zákoně se vyskytuje 7828-krát. Izrael smí takto vzývat svého Boha. Přece však toto jméno zároveň zahaluje Boží podstatu. Bůh se v něm ukazuje jako blízký, a přece zároveň nekonečně vzdálený. <br />
Jméno Boží, JHWH, je jméno Boha-Spasitele, Boha Exodu. To, co vykoná pro svůj lid, to dává obsah jeho jménu. JHWH tak bude znamenat „Bůh-Spasitel“. Zároveň zde dochází ke ztotožnění Boha-Jahve s Bohem Otců: „Hospodin, Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. To je navěky mé jméno.“ <br />
Zajímavé je, že jméno Hospodinovo, JHWH, je podle Jahvisty známé už z biblických pradějin, od samého počátku lidstva (Gen 4,26), a je tedy známé celému lidstvu. Elohistická tradice spojuje zjevení jména JHWH až s postavou Mojžíše a se zrozením Izraele jako lidu Božího při exodu. <br />
V poexilním židovství se jméno JHWH chovalo v takové úctě, že ani nesmělo být vyslovováno. V četbě Písma se JHWH nahrazovalo výrazem „Adonai“ = Pán. To později, v době masoretské úpravy starozákonních textů, dalo podnět k nesprávné výslovnosti jména Božího, „Jehová“, což je vlastně JHWH s podloženými samohláskami slova „Adonai“; masoreti totiž pod JHWH napsali samohlásky od „Adonai“, aby se četlo toto slovo tam, kde je psáno JHWH.“<br />
Konec výňatku.<br />
 Uvědomme si znovu význam hebrejského slova „být“, vyjádření Božího „bytí“… Bůh je takto činný a angažovaný i pro mě v této době. Vnímám to tak?<br />
 Jaké je moje „bytí“ v hebrejském slova smyslu, mám-li „být jako člověk Božím obrazem“?<br />
• Putování pouští Ex 15, 22 – 18, 27 (resp. Ex 15, 22 -40, 38)<br />
Na poušti jsou položeny duchovní základy národní identity Izraele. Zajímavé je sledovat vztah Boha a Izraele na poušti. Jsou tam 40 let. Už na začátku reptají, že měli zůstat v otroctví Egypta, kde byla hojnost. Hospodin jim skrze Mojžíše proměňuje hořkou vodu ve sladkou, sesílá křepelky a manu, dává vodu ze skály a vítězství nad Amalečany (Mojžíš drží ruce zdvihnuté).<br />
 Uvědomuji si, že Boží cesta je náročná? Ale také, že po ní nejdu sám?<br />
Pak navštěvuje Mojžíše jeho tchán Jitro a radí mu, jak soudit. A Mojžíš – nejpokornější ze všech mužů, přijímá jeho rady.<br />
Po třech měsících se Izraelité dostanou na Sinajskou poušť, utáboří se naproti hoře.<br />
totální odkázanost Izraele na Hospodina<br />
Hospodin vede Izraelity, stará se o ně, dává jim jíst, určuje jejich život, učí ho spoléhat na Hospodina. Zkouší ho, učí ho důvěře v Jeho prozřetelnost. Dává jim jen tolik, kolik potřebují.<br />
 Nakolik já spoléhám na Hospodina? <br />
 Co připisuji jen sobě, své šikovnosti, moudrosti…?<br />
Lidský život je tak na poušti očištěn od pseudoproblémů a umělých potřeb, jde mu o holý život. Poušť jako mlčení, blízkost Hospodina, chození s Bohem.<br />
 Mám i já nějakou svou poušť v dnešní době? <br />
 Udělám si čas „odejít na poušť“?<br />
Izrael je na poušti plný vzdoru, reptání, hřeší.<br />
 Obrovská radikalita, kterou můžeme vypozorovat z událostí na poušti: Zhřešíš-li, zemřeš!<br />
 Kolikrát bych už byl mrtvý já?<br />
• dar Desatera Ex 20, 1-17<br />
Lid se připravuje před tím, než Mojžíš vystoupí na horu.<br />
 Čím je Desatero pro lidi, pro Smlouvu s Bohem? Jaký má význam? Co zaručuje?<br />
(Nápověda: Desatero jako způsob, jakým má člověk vyjádřit svůj závazek vůči Hospodinu, jak mu odpovědět. Je podmínkou, aby člověk zůstal ve smluvním společenství s Bohem.)<br />
Poslušnost zákonu vychovává z Izraelity člověka stále zaměřeného k Bohu. Izrael nelze chápat bez vztahu ke svému Bohu, bez Boha by neexistoval. Také Bůh je jeho zákonem, nikoli on sám sobě je zákonem.<br />
Mimo náležení Bohu a služby Bohu nenachází jiný smysl své existence.<br />
 Jaký je smysl mé existence?<br />
„Buďte svatí , protože já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“<br />
 Co znamená být svatý? <br />
(Nápověda: být boží, oddělený pro něho, konkrétně to znamená plnit Desatero. Dále viz následující výňatek ze skript)<br />
Výňatek ze skript P. Vojtěcha Brože:<br />
„Ve 3. knize Mojžíšově to velmi zřetelně ukazuje tzv. „Zákon svatosti“: „Buďte svatí, protože já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý. Každý měj v úctě svou matku a svého otce. Dbejte na mé dny odpočinku. Já jsem Hospodin, váš Bůh… Ani svou vinici úplně nevysbíráš, nebudeš na své vinici paběrkovat spadaná zrnka; ponecháš je pro zchudlého a pro hosta. Já jsem Hospodin, váš Bůh. Nebudete krást ani obelhávat a podvádět svého bližního. Nebudete křivě přísahat v mém jménu, sice znesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin. Nebudeš utiskovat a odírat svého druha. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána“ (Lv 19,2-3.10-13). Hospodin nežádá po Izraelitech v prvé řadě: „Buďte spravedliví, buďte zbožní, buďte společensky prospěšní, sociálně smýšlející apod.“, ale: „Buďte svatí.“ To znamená „oddělení pro Boha“, prostě Jeho. Odtud vychází vše ostatní. Ptá-li se Izraelita, jak konkrétně to má naplnit, odpovídá Zákon svatosti desaterem. Morálka tedy vyplývá z faktu, že lid je svatý. Tím se liší Izrael od ostatních národů. Jinak obsah desatera je celkem shodný s jinými soudobými hodnotovými, morálními a právními systémy. Liší se však právě kontextem a teologickým zdůvodněním.“ Konec výňatku.<br />
Desatero jako konstatování<br />
Pokračování výňatku:<br />
„Vraťme se k desateru samému (Ex 20,1-17). Pod vlivem katechismových zjednodušených formulek se někdy vytrácí původní význam desatera jako celku. Odříkáváme desatero: „V jednoho Boha věřiti budeš…“ Desatero ale nezačíná přikázáním, nýbrž konstatováním: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví“ (v. 2). Bůh se zde představuje a připomíná minulost, totiž to, co pro Izraele učinil: vyvedl ho z otroctví. Desatero je odpověď na tento Boží spásný čin, desatero je odpověď tomuto Bohu, desatero je způsob, jak má lid odpovědět, chce-li zůstat ve svazku s tímto Bohem, s Bohem, který mu dal svobodu. Z toho už předem vyplývá, že desatero je manifestem svobody. V Egyptě Izraelité otročili cizím bohům, nyní mají zákon vlastní, zákon svého Boha, který je osvobodil. Mají chápat desatero a celý Mojžíšův zákon jako záruku života a svobody. Tento druhý verš je základem pro celé desatero, není to jen nějaký formální úvod.<br />
Z druhého verše pak vyplývá zcela logicky verš 3., který obsahuje první přikázání: „Nebudeš mít jiného boha mimo mne.“ Jestliže Hospodin je Bohem Izraele, který ho vyvedl z otroctví, který mu dal samostatný život, Izrael nemůže mít jiného boha, jinak se řítí do smrti. Jen tento Bůh pro Izraele znamená život! Přikázání vyplývá zcela logicky z faktu, že Hospodin je Bůh Izraele. Ano, tak logicky, že vlastně – viděno čistě gramaticky – ani nejde o přikázání, nýbrž o konstatování. Neříká se: „Neměj jiného boha, neber jméno Boží nadarmo, nezabíjej, nesmilni, nekraď…“, nýbrž: „Nebudeš mít jiného boha, nevezmeš jméno Boží nadarmo, nezabiješ…“ Nejde tedy o žádný rozkaz či zákaz, který člověk buď uposlechne či nikoli, ale o konstatovanou samozřejmost a absolutní nutnost: „Jsem-li já tvůj Bůh, pak prostě nemůžeš mít jiného boha, pak je naprosto vyloučeno, abys zabíjel, smilnil, kradl…“ První „přikázání“ přitom je základ pro všechna ostatní, není jen jedno z nich. „Nebudeš mít jiného boha mimo mne,“ to implikuje všechna ostatní přikázání. Ta zase jen rozvádějí a vykládají toto první. Jestliže totiž zabíjíš, máš jiného boha: moc a násilí; jestliže smilníš, tvým bohem je sex; jestliže kradeš, máš boha v mamonu. Člověk může mít jen jednoho Boha.<br />
Konec výňatku.<br />
• uzavření smlouvy Ex 24, 1-11<br />
„Budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“<br />
Hospodin jako oblak a oheň na hoře, lid slyší jeho hlas. Mojžíš a Jozue jsou čtyřicet dní a čtyřicet nocí na hoře.<br />
Je vytvořena také kniha smlouvy (ustanovení o oltáři, otrocích, spravedlnosti, krádežích, odvetě, odškodnění). Hospodin určuje, jak má vypadat schrána, příbytek, oltář, nádvoří, stan setkávání, popisuje, jak má vypadat kněžské roucho a uvádění kněží v úřad. Dává předpisy o dni odpočinku.<br />
vlastní uzavření smlouvy a rituál vylití krve<br />
Citace ze skript P. Vojtěcha Brože:<br />
1) Zjevení Boží, teofanie (v. 1-2.9-11): je to jakýsi rámec celého vyprávění. Rituál uzavření Smlouvy je zarámován slávou Boží. Skrze Smlouvu, která je zde uzavírána, se Izrael nachází v prostoru svatého Boha. Starší spolu s Mojžíšem uviděli Boha Izraele: to je v Bibli nejvýraznější vyjádření blízkosti člověka Bohu. Skrze Smlouvu se Izrael stává lidem, který má k Bohu intimní přístup.<br />
2) Slovo Boží a lidská odpověď (v. 3-4a.7): Mojžíš oznamuje lidu Boží slovo, zřejmě desatero, a lid se zavazuje k poslušnosti. Tím odpovídá na dar Božího slova, na Boží chesed, milost, svým závazkem, svou chesed. Smlouva jakožto nabídka Boží se stává plně oboustrannou, až když člověk takto závazně odpovídá na Boží nabídku.<br />
3) Rituál vylití krve (v. 5-6.8): Mojžíš bere krev obětovaných býčků a jednu polovinu této krve vylévá na oltář. Oltář je místo oběti, místo Boží. Na něj je krev nalita nejprve. Ukazuje to prvenství Boží ve Smlouvě. Krev je sídlem života. Prolitá krev je znamením darovaného života. Zde symbolizuje dar života ze strany Boží, který vyplývá ze Smlouvy. Prolitá krev je též znamením nezrušitelnosti, a tedy definitivnosti Smlouvy. Poté, co Mojžíš pokropil oltář, znovu předčítá lidu slovo a ten se opět zavazuje k poslušnosti. Teprve potom Mojžíš zbylou krví pokropí lid a říká: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov.“ Teprve když se lid ze své strany závazně přihlásí k Boží nabídce, je Smlouva zpečetěna. Lid je pokropen toutéž krví, kterou byl předtím pokropen oltář, krví zasvěcení. Tímto pokropením se Izrael stává lidem Bohu zasvěceným, Božím majetkem. Hospodina a Izraele spojuje jedna krev, vzniká mezi nimi pokrevní pouto. Tuto ideu zvýrazňuje ještě poslední prvek.<br />
4) Obětní hody (v. 5.11): Jsou připraveny oběti pokojné, které se zasvěcují Hospodinu, ale – na rozdíl od celopalů – se nespálí celé, nýbrž požívají je ti, kdo je přinesli. Tak se vyjadřuje společenství mezi Hospodinem, jemuž pokrm byl zasvěcen a jemuž tedy patří, a lidem, který je pozván na hostinu Hospodinovu. Tento rituální banket měl svou profánní matrici ve staroorientálním zvyku, dle něhož společné stolování znamenalo hluboké pouto sounáležitosti. Banket byl též rituálem přijetí cizince do rodiny, rituálem povýšení níže postaveného na úroveň toho, kdo ho pozval k jídlu, nakonec též rituálem přijetí nového člena do smluvního společenství. Něco analogického se tedy děje i zde: maso obětované Hospodinu je jeho, ale Izrael je pozván, aby na něm měl hodovní účast. Tím se vyjadřuje jeho přijetí do smluvního společenství, jeho přijetí do Boží „rodiny“, hluboké rodinné pouto, které nastává mezi Izraelem a Hospodinem. <br />
Všechny tyto prvky se tedy vzájemně prostupují, propojují a interpretují jeden druhý. Smlouva, která se zde uzavřela skrze přijetí Božího slova ze strany lidu, je zpečetěna krví, jež zároveň nastoluje hluboké intimní pouto, jaké je mezi členy jedné rodiny, mezi těmi, kdo jedí z jednoho stolu. Izrael je připuštěn do Boží blízkosti, může „vidět“ Hospodina, stává se účastníkem jeho slávy.<br />
<br />
Porušení smlouvy Ex 32<br />
Áron na žádost lidu ulije zlatého býčka, Mojžíš při tomto zjištění rozbíjí desky desatera.<br />
Rozhovor s Áronem: Co ti tento lid udělal, že jsi na něj uvalil tak velký hřích? (Ex 32, 21)<br />
 Mám na starosti určité lidi, děti ve farnosti, mám zodpovědnost za lidi ve svém okolí, nakolik si to uvědomuji a jak jednám? <br />
Lévijci musí zabít své bratry. Mojžíš má vést lid do zaslíbené země, Bůh nebude uprostřed nich, jen posel před nimi. Mojžíš prosí, aby Bůh chodil s nimi, obnovuje smlouvu. Mjžíšovi září tvář po setkání s Hospodinem.<br />
Zřizují svatyni.<br />
• kniha Leviticus<br />
Hospodin sděluje další řády obětí a bohoslužeb (obětní zákon), kněžské řády (kněžský zákon), očišťovací řády (zákon čistoty) a zákon svatosti.<br />
Pokud se lid bude řídit přikázáními, dostane se mu požehnání, pokud ne , tak zlořečení.<br />
• kniha Numeri, hebrejsky BeMidbar<br />
Sčítání bojeschopného lidu (603 550 bojeschopných).<br />
Průzkum zaslíbené země.<br />
Nu 14 – nové reptání lidu, Hospodin vyhlašuje, že do země zaslíbené dojdou jen Jozue a Kaleb, ostatní zemřou.<br />
Mojžíš a Áron stále prosí za lid, aby ho Hospodin ušetřil, aby se neříkalo, že lid vyvedl z Egypta, aby ho pobil a nedovedl podle svého slibu do Kanaánu.<br />
Nu 20 – nové reptání, Mojžíš a Áron nedůvěřují Hospodinu<br />
„Protože jste mi neuvěřili, když jste měli před syny Izraele dosvědčit mou svatost, neuvedete toto shromáždění do země, kterou jim dám.“ Nu 20, 12<br />
 Co udělali Mojžíš a Áron? Čím se provinili?<br />
(co znamená nedůvěra ve vztahu!)<br />
Pohanský věštec Bileám žehná Izraeli místo prokletí, protože mu Hospodin vkládá slova do úst.<br />
• kniha Deuteronomium, hebrejsky Debarîm = „Slova“<br />
Mojžíšovy řeči – opakování zákona, Desatera, zákaz zobrazování Boha, opakování bohoslužebných řádů, právních ustanovení.<br />
 Porovnej místa Ex 20, 5; Ex 34, 14; Dt 4, 24; Dt 5, 9; Dt 6, 15. Jak sám sebe zde Bůh charakterizuje? Jakou vlastnost si připisuje?<br />
 Co znamená tato vlastnost?<br />
(Nápověda: Bůh žárlivě milující.)<br />
milování jediného Boha Dt 6, 4 „Slyš, Izraeli, …“<br />
Šemá‘ = Slyš…<br />
 Je to jedna z nejdůležitějších modliteb judaismu. Jaká je moje nejdůležitější modlitba?<br />
 Mohla by i tato patřit mezi mé důležité modlitby?<br />
Dále v knize výzva k poslušnosti, vděčnosti, pokoře, připomínka smlouvy.<br />
Dvanáct kleteb a požehnání Izraeli.<br />
Předání vedení Jozuovi, smrt Mojžíšova.<br />
Mojžíšova píseň.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona